Jako zastánce obecného referenda jsem s velkým zájmem sledoval pořad „Máte slovo“ Michaely Jílkové na toto téma a musím říct, že jsem nebyl zklamán. Zejména vystoupení a reakce publika naznačují, že přijetí zákona o referendu se stává stále významnější otázkou pro stále rostoucí část veřejnosti. To se týká i té části publika, která byla deklarována jako odpůrci referenda. Vystoupení některých z nich dokazují, že otázky spojené s referendem důkladně promýšlejí. Dokonce i oficiální zástupci strany odpůrců, s výjimkou pana docenta Jana Payneho, připustili, že za určitých podmínek by bylo referendum přijatelné.
Formát pořadu s sebou nese nutnost rychlé bezprostřední reakce na položené otázky a přeje spíše emociální diskusi než důkladné argumentaci. To není na škodu, v každém případě je takováto otevřená diskuse mnohem přínosnější než některé jiné politické pořady ČT, jejichž hosté si vzájemně nebo s moderátorem notují. To diváky jen utvrzuje v tom, že se nejedná o snahu informovat či řešit problémy, ale o čistou propagandu. Zkratkovitost, kterou s sebou nese emocionálně vypjatá diskuse, je možno napravit dodatečnou argumentací. A o to se chci pokusit.
Už prvá otázka směrovaná paní Jílkovou na Tomio Okamuru “Rozhodoval by lid lépe než politici” byla zásadní a nakonec nezodpovězená. Tomio Okamura se před odpovědí pokusil reagovat na mírnou nepřesnost ve slovech Jílkové, kterými svou otázku uváděla, tedy že SPD požaduje, aby občané mohli v referendu hlasovat o všem. Následující tahanice o to, zda Okamura bude moci upřesnit, že hlasovat se bude moci ne o všem, ale o všem s výjimkou obsahu listiny lidských práv, nebo bude muset striktně odpověď na vlastní otázku, způsobila, že jsme se odpovědi nedočkali.
Odpověď je přitom v zásadě jednoduchá.
Lid by ve většině případů rozhodoval lépe, protože by mu nic nestálo v cestě rozhodovat v zájmu lidu. Tedy, jak praví ústava, v zájmu zdroje veškeré státní moci.
Rozhodování politiků s sebou vždy nese zátěž vlastních zájmů. Příklady této zákonitosti máme stále na očích. Důležitější než zájem lidu je zájem konkrétního politika být za všech okolností loajální vlastní straně, aby byl příště zase zařazen na kandidátku. Důležitější než zájem národa je zájem strany být ve vládní koalici, aby tak zajistila dobře placená místa co největšímu počtu svých členů. Důležitější než zájem národa je zájem konkrétního politika vypadat dobře v Bruselu a zajistit si tak dobře placenou funkci po ukončení kariéry v domácí politice. Důležitější než zájem národa je zájem politické neziskovky plnit zadání a zajistit si tak další dotace svých sponzorů.
Takto řečeno to zní dosti tvrdě. Ale nemylte se, nemyslím si, že politici či členové politických neziskovek jsou obecně zločinci. V této, obdobně jako v jakékoli jiné rozsáhlejší lidské skupině, se vyskytují jak altruisté, tak pragmatici sledující vědomě kromě obecného dobra i své vlastní zájmy a nakonec i kriminálníci, neštítící se např. spolupráce s mafiánským podsvětím. Problém je jen v tom, že vědomě, či v některých případech podvědomě, směšují své osobní zájmy se zájmem lidu, který mají zastupovat. Úkolem referenda je politikům/zastupitelům zájem národa v křiklavých případech jeho porušování připomenout.
O tom že Tomio Okamura a potažmo SPD tuto roli referenda chápe, svědčí jak jeho slova u Jílkové, že referendum je jakási pojistka, tak i odstavec v důvodové zprávě, který říká: cituji - přímá demokracie v podobě referenda, by měla být formou výjimečnou, doplňkovou k zastupitelské demokracii -. Ze znění zákona pak jasně vyplývá, že referendum má být sice formou výjimečnou, ale nikoli podřadnou. Lid jako držitel své vlasti, obdobně jako majitel nějaké firmy, má právo rozhodnout podle svého uvážení o některých záležitostech přímo a jiné delegovat na své zástupce.
Diskutovalo se také o minimálním počtu podpisů pod petici iniciující referendum. Jeho roli prahu, zabraňujícího příliš častému konání referend, nikdo z účastníků nezpochybňoval. Tomio Okamura dal najevo, že SPD souhlasí s jednáním o jeho výši. Osobně si myslím, že by výsledkem vyjednávání neměla být cifra, která je mnohem větší než původní návrh, tedy 100 000 podpisů. Jak ukázaly prezidentské volby, i 50 000 podpisů je velký oříšek v případech, kdy za jejich sběrateli nestojí velké peníze či mimořádná popularita.
Kontroverznější otázkou je otázka nastolená Stanislavem Polčákem. Jde o kvórum, tedy minimální účast voličů v referendu podmiňující jeho platnost. Zdůvodnění nulového kvóra, prezentované Tomiem Okamurou a některými zastánci referenda v publiku, tedy že volby a referendum o vstupu do EU žádné kvórum neměly a nemají, považuji za logické. Přesto však by se v zájmu dosažení dohody na zákoně o referendu mohlo o určitém kvóru uvažovat.
Neúměrně vysoké kvórum, např. padesátiprocentí jaké mají na Slovensku a na které se Polčák odvolával, spolehlivě zabrání platnosti jakéhokoli referenda. Vysoké kvórum totiž umožňuje těm, kdo preferují odpověď NE, rozhodnout referendum pouhou neúčastí. Jejich neúčast se totiž sčítá s neúčastí notorických nevoličů, lidí, kteří se buď o dění ve společnosti vůbec nezajímají, nebo zcela nedůvěřují politickému systému. Naopak nízké nebo žádné kvórum donutí zastánce odpovědi NE své stanovisko aktivně projevit. Svou neúčastí by riskovali vítězství odpovědi ANO. To samozřejmě povede k aktivnější diskusi před konáním referenda, zvýšenému zájmu ve společnosti a v důsledku toho i slušné účasti. Tento přínos by měli uvítat všichni, kdo požadují větší politickou aktivitu občanů. Osobně považuji za přijatelné 10 % kvórum, 20 % pak za absolutní maximum.
Jednou z významných námitek je námitka možnosti přijmout nekvalifikované rozhodnutí, které se dotkl např. pan Joch tvrzením, že prostí občané nemají čas podrobně studovat podstatu problému, na rozdíl od politiků, kteří jsou za to placení. Problému se dotkl i pan Polčák názorem, že pětihodinová diskuse ve sdělovacích prostředcích předpokládaná návrhem zákona SPD nestačí, nebo student Matěj Šimpach, který se obával emotivnosti rozhodování. Všechny tři námitky mají svoje racionální jádro, ve světle výše uvedené odpovědi na otázku, jestli by lid rozhodoval lépe než politici, však nemohou zdůvodnit odmítnutí referenda. Jak bylo řečeno, politici, přes relativní dostatek času na rozhodování, často zohledňují i jiné zájmy než zájmy lidu, a referendum je prostředkem, jak je na to upozornit.
Existuje však cesta, jak z tohoto dilematu ven. Instituce, mezi jejíž povinnosti bude patřit vyhlášení referenda po té, co jeho navrhovatelé sesbírají potřebný počet podpisů (parlament případně kancelář prezidenta), by měla mít právo položit protiotázku, která bude předložena na stejném volebním lístku jako otázka navrhovatelů. To umožní politikům navrhnout (podle nich) kvalifikované řešení problému, které se snaží lid řešit původní otázkou. Budou se přitom muset skutečně snažit o to, aby nové řešení bylo lepší než původní, protože jinak by lidé u něho zůstali. Voliči by v tomto případě odpovídali na každý návrh samostatně a navíc na otázku, který z návrhů preferují pro případ, že oba budou schváleny.
Tato úprava, kterou má i Švýcarský zákon o referendu, vychází vstříc požadavku na kvalifikovanost a důkladnou diskusi. Spokojeni s ní mohou být i zastánci co nejméně omezovaného zákona o referendu, protože protiotázka možná často umožní úspěšné řešení předmětu referenda v případech, kdyby pro nějakou drobnou nedomyšlenost nebyl schválen návrh původní.
Celý pořad byl nabit mnoha dalšími otázkami zasluhujícími podrobnější rozbor, mám však obavy, že bych tím už příliš přepínal pozornost čtenářů. Nejde o lehké téma a bude lepší v nejlepším skončit. Pokud diskuse pod článkem ukáže zájem, pustím se do pokračování článku.
Na závěr bych rád doporučil všem stranám, které deklarují, že jejich cílem je sloužit lidu nebo národu, aby přijetí efektivního zákona o obecném referendu věnovali maximální pozornost. Nejen tento pořad je důkazem toho, že referendum se stává důležitou prioritou voličů.
